V termínu 20. – 26.3 jsme se v rámci projektu Erasmus + zúčastnili mobility v Turecku, v provincii Hatay ve městě Antakya. Město se nachází nedaleko Levantského moře, zároveň poměrně blízko hranice ze Sýrií. Náš let tedy směřoval nejprve do Istanbulu, potom do města Hatay. Na místním letišti nás už čekal turecký koordinátor Ali, se kterým jsem se již dobře seznámili během listopadového setkání koordinátorů a učitelů u nás ve škole. Po celodenním cestování naše první „kroky“ vedly přistavěným tranzitem na náš první turecký kebab a následně do hotelu v centru města. Hotel byl luxusní, stejně jako každodenní bohatá snídaně.

Dopoledne jsme většinou trávili ve spřátelené škole na okraji města, kde jsme navštívili výuku, hráli společenské i sportovní hry, vzájemně se učili tradiční národní hry a soutěže, vyzkoušeli si místní techniky v hodině výtvarné výchovy…. I přes to, nebo možná právě proto, že se škola nachází v chudé části města, navíc s mnoha syrskými uprchlíky, tak jak děti, tak místní učitelé, byli neskutečně příjemní, přátelští, neustále pozitivně naladění a ohromně vděční za jakoukoli pozornost. Místní, opravdu přátelská atmosféra, kde se nekřičí, nemračí, nenadává, je neuvěřitelná a nakažlivá. Bohužel můžeme jenom závidět… Po dopoledním programu jsme vyrazili společně na oběd do některé z místních restaurací. Každé dítě mělo přiděleno jednoho tureckého kamaráda se kterým trávilo poměrně dost času – seděli spolu nejen v autobuse, ale i v restauraci, což nenásilnou formou nutilo obě strany používat angličtinu, což byl další ohromný přínos této akce. Celý týden jsme trávili s dětmi a jejich učiteli nejen z Turecka, ale i z Litvy a Řecka. I zde byly každý den vidět velké posuny nejen v komunikaci, ale i v odstraňování ostychu a navazování přátelských vztahů. Na odpoledne byl vždy naplánován pestrý a zajímavý program.

První den ráno na nás čekalo krásné přivítání formou slavnostního ceremoniálu s místními tanci. Odpoledne jsme pak strávili v úžasných historických muzeích, navštívili jeden z mála katolických kostelů a také naši první mešitu. Večeře o několika chodech byla v hotelu, poté následovala ukázka hry na tradiční turecké hudební nástroje. Přestože už bylo téměř 22 hodin, vyrazili jsme ještě na noční prohlídku centra s krásně osvícenou řekou.

V úterý jsme po dopoledním programu vyrazili tranzity k Levantskému moři, po cestě jsme měli několik zastávek s místními zajímavostmi nebo jen s krásnými výhledy. Asi největším zážitkem byla několik set metrů dlouhá cesta přírodním tunelem, kde jsme se brodili, fotili a kochali opravdu krásným kusem přírody. Moře sice na koupání ještě nebylo, ale výhledy na moře a zasněžené vrcholky hor v dálce byly úchvatné. Po návratu jsme se zastavili na místní Matějské pouti, kde jsme kromě jiného museli vyřešit drobný karambol s pádem do ledového potoka. Jako vždy nám koordinátor Ali bleskově se vším pomohl. Poté už jsme všichni v suchém oblečení vyrazili na další neuvěřitelný 2,5 hodinový proces, kterému se říká večeře. Protože večeře byla doprovázena živou tureckou hudbou, večeři jsem zakončili dalším společným tancem. Den skončil půlnočním přáním všeho nejlepšího jednomu řeckému kamarádovi.

Na přání pana učitele jsme se při středeční cestě do školy zastavili v největší mešitě v Hatayi, která sice byla pro veřejnost zatím zavřená, ale Ali samozřejmě opět zařídil, že jsme si mohli prohlédnout nejen exteriér, ale i interiér. Byl to opravdu zážitek. Ve škole děti prezentovaly své připravené PowerPointové prezentace o národních tradičních hračkách a stolních i sportovních hrách. Po obědě jsme vyrazili poděkovat místním politikům, díky kterým jsme měli ke všem památkám nejen snazší, ale i výrazně levnější vstupy. Po tradičně vydatné a velmi chutné večeři jsme společně vyrazili do místního klubu na živou hudbu, takže jsme večer již tradičně zakončili na tanečním parketu.

Předposlední dopoledne jsme výjimečně nebyli ve škole, ale navštívili další mešity, muzea a připravovaný komplex na, kvůli Covidu odložené, Expo 21, kde přípravy na uskutečnění akce bohužel velmi pokulhávají. Po pozdějším obědě jsme měli cca 3 hodiny na nejrůznější nákupy na místním obrovské tržišti, což zejména pro něžnější část naší výpravy bylo hrozně málo. Večer jsme nejprve vyrazili do nočního centra a den jsme zakončili v místním sportbaru sledováním kvalifikačního fotbalového zápasu na MS Turecko – Portugalsko. Den jsem tedy končili tradičně hodně po půlnoci.

Poslední den našeho pobytu začal krátkým výšlapem do místních hor. Byl sice ještě opar, a tudíž nebyl výhled ideální, i tak to byl ale zážitek. Protože na odpoledne slibovali krásné počasí, přesvědčil pan učitel Aliho, abychom se sem odpoledne vrátili a absolvovali celou túru. Ve škole nás čekal tradiční volejbal i další soutěže, ve kterých jsme prokázali nejen šikovnost, ale i potřebný kus štěstí, a soutěže jsme vyhráli. Poté následoval první těžký okamžik, rozloučit se s některými tureckými dětmi, které sice nebyly zapojené do projektu, ale za ten týden jsme se s nimi opravdu skamarádili. Děti předaly poslední dárky a někteří i se slzou v oku vyrazily na poslední oběd, po kterém následovala výše zmíněná túra s úchvatnými výhledy na celou Hatay. Po návratu už začaly finální přípravy na rozlučkovou párty. Po večeři došlo na slavnostní předávání certifikátů, krájení dortů, krátké proslovy a poděkování hostitelům. Předali jsme poslední dárky a začala ta pravá turecká diskotéka. Ve 23 hodin nastalo velké loučení, které provázely opravdu silné emoce na obou stranách. Ti šťastnější z nás se dostali do postele před 1 hodinou ranní, ti méně šťastní ještě později. Ve 2:55 bohužel budík zvonil nám všem. Dobalili jsme a hurá na letiště v Hatayi. Zde jsme se museli rozloučit i s Alim. V Praze jsme přistáli podle plánu. Na děti již vzorně čekali všichni rodiče.

Celá akce se po všech stránkách vydařila a jsem pyšný na to, jak na celé akci děti reprezentovaly nejen naši školu, ale hlavně samy se.

Mobilita v Turecku byla pro všechny zúčastněné ohromná smršť neuvěřitelných vjemů, příběhů, prožitků, emocí a zkušeností. Zejména všudypřítomný pozitivní pohled na svět je pro nás inspirací pro náš budoucí život.