Během letních prázdnin si několik z nás připomnělo, jak se cítí většina našich žáků, když jim učitelé povídají o něčem, co nikdy neslyšeli a absolutně tomu nerozumí. Totiž, rozumějte, několik z nás dostalo příležitost rozšířit si v rámci projektu Erasmus+ svou kvalifikaci a vycestovat za vzděláním. Myšlenka je to krásná- do chvíle než si na letišti v Praze uvědomíte, že lidem okolo nerozumíte ani slovo a že se tudíž dost pravděpodobně už nikdy nevrátíte zpět domů. To, že právě čtete tento článek, je jasným důkazem, že jsme se nejen všichni vrátili, ale dokonce jsme schopni o své cestě zpět do studentských lavic referovat.

Příležitost zdokonalit se v anglickém jazyce jsme dostala i já- učím na naší škole český jazyk, výchovu k občanství a anglický jazyk. Záměrně uvádím angličtinu až jako poslední z výčtu, aby bylo předem zřejmé, jaký komunikační jazyk preferuji. Nicméně nabídku odletět na čtrnáct dní do Spojeného království jsem samozřejmě neodmítla.

Má volba padla na město ležící v jihozápadní části Anglie, Exeter. Historie města sahá až do keltského období, pozůstatky římských staveb, které zde vybudovali poté, co oblast obsadili, jsou v okolí patrné dodnes. Exeter leží na řece Exe a celé její povodí je protkáno sítí turistických a cyklistických stezek. Také na řece samotné je rušno, obyvatelé města využívají koryto řeky ke sportovnímu vyžití. Přestože město obývá kolem 117 000 obyvatel, jeho ráz je příjemně domácký. Dominantou města je Exeterská katedrála svatého Petra. Příjemným překvapením pro mě byl přístup Angličanů k památkám- katedrála je zvenčí i zevnitř v perfektním stavu. O to větším překvapením pro mě bylo, že uvnitř nejsou prostory přísně obehnány páskou a výstražnými nápisy „nevstupovat“. Naopak. Do všech vnitřních kaplí se dalo vejít, posadit se, rozhlédnout se, aniž by vám na krk dýchal nějaký hlídač, který striktně kontroluje, abyste příliš neoseděli vzácné dřevěné lavice.

Exeter je dokonce zapsán v Guinessově knize rekordů. Na seznam světových kuriozit se dostala ulička Parliament Street, která je svojí šířkou od 1, 2 po 0, 64 m nejužší uličkou na světě.

Centrum města samozřejmě nabízí vše, co si člověk může přát- obchody všeho druhu, hospůdky, restaurace, kavárny… a všudypřítomné racky, kteří se neostýchají krást svačinu přímo z ruky. Jeden takový nerovný souboj sehrála s rackem kolegyně z Itálie. Zatímco racek se spokojeně nacpal sendvičem, nebohá Italka byla bez jídla.

Ve městě působí hned několik jazykových škol, které nabízí letní kurzy. Jednou z nich je i IPC (International Project Centre). Jedná se o maličkou školu, kterou byste v zástavbě domků lehce přehlédli.

Vzhledem k tomu, že mým přáním bylo především zdokonalit se v mluvení a porozumění mluvenému slovu, vybrala jsem si kurz určený přímo učitelům- Better English for teachers (volně přeloženo- Lepší angličtina pro učitele). Obrovským kladem byla možnost, kterou jsme dostali, a to spoluvytvoření programu celého kurzu tak, aby co možná nejvíce vyhovoval našim potřebám a záměrům. S dalšími 10 kolegy, z nichž převážná část přijela do Exeteru z Itálie, jsme si sami stanovili několik témat, která jsme chtěli probrat a naše lektorka nám připravovala hodiny tak říkajíc na míru. Opravdu jsme si znovu připadala jako žákyňka- do školy jsem vstupovala s lehkým chvěním kolem žaludku, poctivě si zapisovala poznámky, pracovala v týmu i soutěžila proti ostatním. Měla jsem dětskou radost z úspěchu (tím bylo zpočátku už jen správné pochopení zadání) a radovala se z pokroků, které jsem sama na sobě viděla. Lektorka dynamicky střídala aktivity- čtení, poslech, komunikaci v kruhu, dramatizaci, hraní rolí, hry … Na konci dne nám hučelo v hlavě a netoužili jsme po ničem jiném než po chvíli bez angličtiny!

Výuka byla koncipována ve dvou blocích- dopoledním a odpoledním s pauzou na oběd. Dvakrát během čtrnácti dnů byla odpolední výuka nahrazena výletem s odborným výkladem. První týden jsme se podívali na pobřeží Atlantiku.

Druhý potom do národního parku, jímž se prohání divocí poníci. (Jak můžete vidět na fotce, divocí poníci jsou zvyklí na přítomnost lidí, nechali nás přijít až k sobě, někteří odvážlivci je i hladili.) V polovině pobytu škola pořádala celodenní výlet – navštívili jsme bájný hrad, v němž se měl narodit král Artuš a rybářskou vesnici na pobřeží Atlantiku. I Anglii letos sužovala vedra a suché počasí, díky tomu nás Atlantik přivítal svěžím vánkem a modrou oblohou.

Řeka Exe se zhruba po 12 mílích vlévá do moře. Po týdenním pobytu jsme si s kolegyněmi troufly do britského provozu a vyrazily na kolech na pobřeží. Nejen že jsme nezpůsobily žádnou nehodu, dokonce jsme skutečně dojely až na pobřeží a smočily se v moři. Že přijedu z Anglie opálená jako z letní dovolené kdesi na jihu Evropy, mě nenapadlo ani ve snu.

Velkým bonusem bylo ubytování v rodinách. Domácí, jež mě hostila, byla velmi milá a neskutečně vstřícná dáma, skvělá kuchařka a výborná průvodkyně. Kompletně mi otevřela svůj domov, ukázala mi Exeter a večer mě podrobovala důkladnému testu mé angličtiny- témata našich hovorů u večeře se točila kolem palčivých témat brexitu, pohřebních rituálů v České republice, poněmčování v průběhu našich dějin, vypálení Lidic či nároku mateřskou dovolenou a způsob vyplácení sociálních dávek v ČR.

Po takové náloži konverzace mě už cestou domů nemohl v žádném případě rozhodit pracovník letecké společnosti ani následně pilot letadla, kteří nám vysvětlovali několikahodinové zpoždění našeho letu.

Petra Hejkalová