Náramně! Vyrazili jsme tam, dvě šílené učitelky a šest statečných deváťáků hned první týden v říjnu. Zvládli jsme rychlý přestup ve Varšavě. Nespíš proto, že pilot našeho prvního letadla byl závodník a nejen, že dohnal desetiminutové zpoždění, ale předehnal ho o dalších třicet minut.

Letiště ve Vilniusu nás překvapilo svým téměř historickým východem. Neměli jsme ale moc času na rozhlížení, protože nás hned vzápětí vyzvedli (Arnas a jeho maminka) a už jsme svištěli do Kaunasu.

Kaunas nás v podvečer úžasnou atmosférou. Město je čisťounké a plné historie. Nás ale zajímala spíš večeře v Mekáči a hurá do postele. Cestování nás docela utahalo.

Hned první den jsme docela žasli ve škole. Mají k dispozici celý velký sál, kde mohou pořádat divadelní představení nebo i plesy. Taky by se nám hodit, protože koukat na fantastické přivítání v plískanici, která se strhla venku, by se nám moc nechtělo. Lidově se tančilo, malé děti kouzelně zpívaly (někteří z nás i zaslzeli dojetím…) a toho jídla! Měli jsme šanci projít se i po škole a podívat se do učeben. Děti si rozebrali jejich odpovědní litevští parťáci a sešli jsme se až zase v autobuse zpět do centra Kaunasu. Studentíci se rozprchli na bojovku po historickém centru a učitelé vyrazili na komentovanou prohlídku. Trošku jsme promokli a o trochu míň prochladli, ale nic tak strašného, aby to nespravila uvítací večeře v rodinách (pro děti) v tradiční restauraci (pro učitele)

To druhý den byl na počasí mnohem méně přátelské. Lilo jako z konve, ale ani to nás neodradilo a vyrazili jsme do Vilniusu na prohlídku města. Město je působí uhlazeně, je plné historie a čarovných zákoutí, ale byli jsme moc rádi, že byla prohlídka proložena obědem ve vyhřáté restauraci. Fialová polévka chutnala (skoro všem) a ten malinový čaj… Hodinku jsme strávili na vyhlídkové televizní věži nad městem. Vyhlídková restaurace se s námi pomaličku točila a nabídla nám výhled do širého okolí. Takže jsme se mohli podívat do dáli a zjistit, že v Kaunas svítí sluníčko!

Třetí den byl věnován tvrdé práci, hlavně studenti si mákli. Hned ráno jsme se odvážně pustili do prezentací našich národních ukolébavek a pohádek. Jako třídní učitelka si neodpustím výkřik, že jsem (a nejen já, paní Miškovská taky) nezřízeně pyšná na naše děti. Jako jediní jsme zvládli zpěv a hru na flétnu bez podpory videa z internetu a pohádku jsme odehráli taky na výbornou. I rychlá akce s chlebem (to by bylo na dlouhé vysvětlování, ale věřte, že děti mají sakra dobrý postřeh) pomohla zvednout náladu v celém sále. Naši studenti se prostě vytáhli. A hned vzápětí nám je odtáhli na kreativní etnický workshop = vyrobili si jantarové náramky. My, dvě učitelky, jsme se rozdělily a šly se podívat do výuky. Většina ukázkových hodin byla skvělá, viděly jsme pokusy i nauku o náboženství. Prokousaly jsme se hodinou litevštiny a biologií obilí. Z volného času nám toho moc nezbylo. Před večeří jsme všichni sotva stihli prolétnout město a už se u hotelu hromadily rodiny, aby si rozebraly děti na večeře. Tentokrát už naposledy.

Ve čtvrtek jsme vyrazili na další celodenní výlet. Většina mezinárodní posádky autobusu cestou moc roztomile chrněla, někteří s otevřenou pusou, jiný zlomení v úhlech, že byste nevěřili, že to lidské tělo dokáže. Historická místa Merkinė, Liškiava se nám ale moc líbila. Vyklusali jsme na lesní rozhlednu a pak jsme opatrně sundali dolů řeckou paní učitelku, která se bála výšek. Tedy její děti a kolegové ji sundali. U dalšího historického kopečku jsme obdivovali spíš divy moderních technologií a skoro jsme se sázeli, jestli to ta robotická sekačka konečně trefí a vybahní ven, nebo jestli jí dřív dojdou baterky. Sotva jsme se rozkoukali, už jsme zase mazali zpátky do autobusu na cestu za další atrakcí. V restauraci jsme se učili péct tradiční „Stromový koláč/dort“. Pěkně nad otevřeným ohněm v krbu a pod vedením zkušené, i když méně statné, ošetřovatelky. Ruku k dílu přiložil každý a moc nás mrzelo, že i když jsme výsledný výtvor dostali zabalený na cestu, už ho nikdy nikdo neviděl.

Poslední den začal pomalu a opatrně. Děti si vyrobily lapače snů a učitelé schůzovali. Projekt se sám nenaplánuje, proto jsme zapojili mozky a vymysleli spoustu dalších aktivit k dokončení. A znovu jsme pádili do autobusu, tentokrát směrem Trakai. Úžasný středověký hrad usazený na ostrově na jezeře vypadal jako z pohádky. I naši unavení deváťáci ho prohlásili za „docela“ hezký stejně jako našeho průvodce (bez toho „docela“). Třešničkou na vrcholu našeho litevského dortu byla návštěva místí čokoládovny. Karlíka jsme sice nepotkali, ale sám majitel nás učil, jak si udělat vlastní pralinky. Soutěžili jsme o nejlepší výtvor, vyhráli jsme a nezřízeně jsme se přecpali čokoládou. Tak moc, že na večeři se nám už skoro nechtělo. Na druhou stranu, odmítnout tradiční kibinai s vývarem, to se nedělá a místo zbylo i na kousek dezertu.

Rozloučení u školy bylo dojemné, jen kdybychom tak nerozčilovali místí osadníky, kteří se se svými auty chtěli protáhnout do tepla svých domovů. Ale bylo jasné, že stýskat se nám bude.

Cesta domů byla už jen formalitou. Letadla nás nepřekvapí a byli jsme i duševně připravení na pilota závodníka. Nezklamal. Když dolů na přistání, tak ostře, ať si to cestující užijí.

Co dodat na závěr? Že děti byly skvělé? Že vzorně reprezentovaly? Že se pustili i do obrany litevských kamarádů, když to bylo třeba? Vracím se zpátky k pýše třídní učitelky a společně s paní Miškovskou chci dětem poděkovat za krásný týden. Byla s vámi legrace a bylo na vás spolehnutí. Dokázali jste nám, že jste už opravdu „skoro“ dospělí a úplně samostatní lidé, kteří nejeli jen za zábavou, ale zapojili  jste i ohromný kus diplomatických dovedností. A navždy si budu pamatovat, jak vám to sluší v pyžamech.

Vaše

Pavlína Lechnýřová